Hřebeny Krkonoš

Vydáváme se po jedné ze tří možných cest směrem na Pec pod Sněžkou. Ještě nikdy jsem nenašel dva lidi pohromadě, kteří by se shodli v tom, jestli je lepší jet do Jičína přes Poděbrady, nebo přes Mladou Boleslav, anebo to dokonce valit po dálnici na Hradec. V Peci pokračuji pod Javorem dál, platím dvacku mýtné a sápu se do prudkého kopce k Pražské boudě.

Proč začínáme zrovna odtud? Průvodce Štěpán říká, že se provozovatelé vydali vstříc cyklistům a dělají jim zázemím pomyšlení, je tu úschovna, minidílna i mytí kol, a že je dobré o tom vědět. Ale hlavně je z tohoto místa všude blízko, lze odtud plánovat plno tras na všechny strany Krkonoš. A také je odtud vidět jak na Sněžku, tak na rovinu rozléhající se v dáli a Český ráj. Prostředí je tu drsné, horské, jsme nad tisíci metry nad mořem, a to už je v našich horách dost.

Dolů do Špindlu
Do Krkonoš jsme přijeli rozbourat čtyři tabu. Za prvé to, že se tu nikam na kole nesmí. Za druhé, že všude jsou jen asfaltové cesty a žádný terén. Za třetí, že je všude tolik turistů, že se tu nedá jezdit. A za čtvrté, že kopce jsou tu tak prudké a dlouhé, že je nad síly průměrného bikera jízdu si užít a že se navíc často tlačí. Přejíždíme po hřebenu a kocháme se pohledem na naši sněžnou matku. U Lesní boudy doleva a pak rychlým táhlým klesáním nad Tetřevky. Proč tohle někdo vyasfaltoval, to už asi nikdo nikdy nepochopí.

Včas odbočujeme na plynovod, cyklostezku č. 18 nebo také Liščí cestu. Každý si ji pamatuje jako vrstevnici, ale ona se pekelně utahuje. Doleva je fantastický výhled, je vidět i Ještěd, Trosky a další monumenty Českého ráje, a určitě ještě dál. Na téčku se dáváme doleva a opatrně se spouštíme po silnici dolů až ke Hříběcím boudám. Nemyslím, že stoupání po zelené cestou a pak spíš takovým zarostlým úvozem někdo zvládne celé v sedle, těch pár metrů se zkrátka musí vyjít.

Známou cestu, přímo stoupající ze Strážného na Pláně, jen překřížíme a napojujeme se na nejjednodušší variantu pokračování, turistickou značenou trasu vedoucí z Plání do Špindlu. Po žluté se blížíme k Hromovce, kde se napojujeme na klopenky a hrboly freeridové tratě, abychom sjezd do Svatého Petru dokončili po bývalé trati mistrovství Evropy ve sjezdu. Lze to dát i na XC hardtailu, jen to chce mít rychlost hodně pod kontrolou, jinak je zle.

Nejhezčí místa
Kdo chce, může si vyjet lanovkou nahoru a párkrát to pustit dolů po tratích, což je příjemné zpestření. My ale pokračujeme po zelené mimo střed obce až k hrázi Labské přehrady. O víkendu nebo v letní sezoně by ale bylo lepší sem na kole raději nejezdit. A to bohužel platí i pro následující nádherný singltrek vedoucí od hráze po opačné straně Labe, než se vine silnice. Je to jeden z nejhezčích a nejtechničtějších úseků na okruhu, navíc jsme lační – zatím bylo těch asfaltových a širokých cest až dost.

Ihned zas stoupáme doleva, není čas na oddech. Ve Strážném hledáme nějakou otevřenou občerstvovnu. Mimochodem, úsek před Strážným na úzké pěšině po podmáčené louce má stříbrnou medaili – nádhera. A krkonošská louka má navíc neopakovatelný půvab. Pokračujeme pořád nahoru a dolů, přičemž sjezdy jsou hodně rozbité, plné velkých kamenů a drenážních rýh a výjezdy leckdy asfaltované, až se dostáváme k horní části lanovky z Černého dolu. Odtud je neskutečný výhled naopak na jih, na Zvičinu a směrem k Hradci. Fantastické místo.

Pokud se budete chtít někde svalit do trávy a odpočívat, tak by to mělo být tady. Jen se nedívejte nahoru do směru jízdy, protože ten člověk, co jede proti a právě se zjevil vysoko nad vámi na obzoru, toho má plné ruce (a navíc děs v očích). Je to nejtěžší stoupání tohoto výletu. Možná i proto, že už se blíží jeho závěr. Vyjet až na hranici lesa je maximum, pak už jen asi pětiminutový pochod. Ale ne, ještě jednou spadneme doprava dolů, abychom se vraceli k chatě Mír kolem Cihlářky. To už se chce jít pěšky i po silnici, ta stoupání v Krkonoších tedy berou síly…

Sjezdové tratě nestačí
Pětačtyřicet kilometrů a cítíte se zbití jak po stovce. Asfaltu je v Krkonoších požehnaně. Kdo tohle povoluje? Nabízí se vysvětlení v propojení s komerčním využitím lesů a s těžbou. Jediné možné. Jaká škoda. Supertechnických úseků jsme moc neprojeli a ty sjezdy, kde bychom to víc pustili, by byly vyloženě nebezpečné, takže tam to bylo technické velmi. Chce to čistou hlavu a rozvahu horalů. Také proto, že tu cyklista není sám, hrozí střet s chodci.

Lidi tu v době naší exkurze nebyli, ale byli by, kdybychom tu byli jindy. To bezpochyby. A kopce nahoru? Brutál! Jak je to tedy s tím bořením mýtů? Krkonoše jsou prostě takové. Pro bikery tu nedělají nic. Singltrek by tu slušel každému druhému kopci. Ty dva sjezdové parky, to je okrajovka pro hrstku těžkooděnců a pro závody. Ano, turisté mohou využívat vleků (Hnědý vrch, Černá hora, Pláně) a pohodově se vozit jen z kopce.

A masa cyklistů může jezdit do Polska, kde jsou, paradoxně, podmínky i značení lepší. Naše Krkonoše, to jsou široké cesty, hodně asfaltu a obrovské převýšení. Nelze jinak. Přesto – pro tu přírodu, pro ty hory, atmosféru a výhledy to stálo za to. Chce to zažít. A pak se sem přes to všechno výše zmíněné chce člověku vracet. Tabu netabu, hlavně bez předsudků…

TIP na další trasu
Na další den něco lehčího, a tak se z Pražské boudy přiblížíme ke Kolínské boudě a z přímého směru na Černou horu uhýbáme až před nejstrmějším stoupáním. Cesta mírně klesá kolem Thámových až na Vlašské boudy. Sjezd do Velké Úpy už je prudší, buď po silnici, nebo rovně dolů terénem. Uprostřed Úpy se jen přejede silnice a stoupá se po silničce až na vrstevnici pod lesem, která vede na chatu Jana a pak dolů ke Spálenému Mlýnu.

Dál je nespočet možností, jak se dostat do Jánských Lázní, od výjezdu na Pomezní boudy s traverzem přes Albeřice na dohled Žacléři až po nejkratší ústup po silnici. A když to má být okruh lehký, pak doporučujeme lanovku na Černou horu (i když po svých je to docela výzva a nahoře čepují zaslouženou odměnu). Přesun nejkratší cestou zpět na Pražskou je otázkou několika minut, jen to moc nepustit a nerozplácnout se na rozcestí nad Javořím dolem.

Text a foto: Martin Raufer