Děčín

Stoupání z nádraží po levém břehu Labe vedlo zčásti zpustošenými místy po zdejších těžařích.

Jeli jsme ale i starodávnými stezkami, včetně stejně starodávných mostíků.

Pozůstatky dávných cest jsou z těchto stezek zřetelné.

Hlavně pozor, abychom nepřejeli nějaké nebohé klíšťátko.

Nezapomínejte na zábavu. Jezdit z kopce se zatnutými zuby, koleny u rámu a lokty opřenými o kyčle je k ničemu. To je lepší koukat doma na fotbal. Takže se to nepřestávejte učit, ať z kola vymačkáte víc než jen watty. Bavte se!

Co v průběhu blbnutí naklesáte, to potom také nastoupáte zpět. Tak už to chodí.

Že zdejší šutry má na svědomí sopečná činnost, nepochybuji ani já, ani Wikipedia.

Pěšinky vás tak provedou kulisami z dávnověků.

Co by to bylo za příběh bez rádoby epického blafu. Třeba takovéhoto. Přesto radši sledujte cestu, ať nevyryjete bradičkou brázdičku do borůvčí kvůli pošilhávání na Labe v údolí.

Nemyslete si. Nejste tu sami. Všude je hodně lezců (ta malá červená tečka ve skalní stěně), kteří přijeli lézt po 23 milióny roků starých pískovcových věžích.

Druhý břeh nám sice dal na výběr, ale my přesto zvolili krátkou, zato strmou variantu. Starobylý chodníček vedoucí mezi skály se dole dal s určitým vypětím jet, ale s přibývající výškou spíš nést.

Momentálně se nacházíme na nejnižším bodě dnešního okruhu. Přesněji na hladině Labe. Můj nápad jakožto přespolního – přebrodit – byl s pobavenými pohledy zamítnut. Využili jsme přistaveného přívozu.

A jsme na druhé straně řeky. Vyhlídka, z níž těžko odtrháváte oči. Říká se, že o pár zatáček Labe výš se lidé chodili dívat na hořící Drážďany.

Oběda čas, palačinky do nás. Dokonce jsem tu hostinu i vyfotografoval, ale časopis není nafukovací a snímek jako mnoho dalších neprošel mou vlastní selekcí. Poznámka k obědu ve zdejší restauraci: nemluvíte-li německy, nepočítejte s oslnivými úsměvy personálu a obrňte se trpělivostí při čekání na objednané jídlo. A mávající Zuzka na snímku? No přece od stolu jako vždy beze stresu a nervů. Jen tak si přešlapovat a trávit.

Další kýčovitá vyhlídka. To je, co? Popravdě, moje silácký řeči nepřekryjí fakt, že to je hezký, jakože fakt. Údolí, které mimochodem vidíte i na úvodním snímku seriálu, vymodelovalo Labe a myslím, že se mu to celkem povedlo. Vypadá hezky i v ušmudlaným odpoledním světle.

Následné cik-cak sjezdy, výjezdy, hopiny, dupiny, pěšiny, kořeny nebo tak něco. Ale popravdě – začínáme poněkud spěchat. Takže s blížícím se koncem okruhu fotíme méně a šlapeme více. Bylo by vhodné podotknout, že občas takříkajíc „na krev“. A proč?

Protože nám za půl hodiny jede vlak, vole (slova klasika)… A tím se s vámi loučí i průvodkyně Zuzka, vy kmi-tej-te na kolo!

Text a foto: Rob Trnka