Žitavské hory

Vjíždíme do lesa už sto metrů od místa srazu s průvodci Honzou a Michalem. A hned opouštíme širokou cestu a užíváme si první stovky metrů paralelně vedoucího singlu. Objíždíme Bor z východu a čeká nás první zajímavost – lesní hřbitov, s nímž souvisí i příběh českých vojáků tzv. Rumburské vzpoury v roce 1918. Na sklonku války tu odepřelo několik set vojáků poslušnost rakouskému velení, a když byla vzpoura po několika dnech potlačena, byli její vůdci nedaleko odsud popraveni. Tuto událost na hřbitově připomíná památník. Kromě fanoušků vojenství je místo zajímavé i pro zahrádkáře, protože tolik rozkvetlých rododendronů jako tady na jaře jen tak neuvidíte. Tedy Honza s Michalem nám to v září skálopevně tvrdí.

První písek mezi zuby
Po zelené značce dojedeme na Jelení skok, což je vyhlídka na dominantní kopec Klíč, a pak už to začíná. Dolů se nespustíme po značce, ale uhýbáme na neznačené pěšinky, které zaručeně doširoka roztáhnou úsměvy. Mezi zuby se nám tak dostávají první vzorky podkladu, a protože nás nadšení jen tak nepřejde, ochutnáme toho dneska ještě hodně. Nadšený je i fotograf Stelda, protože koncentrace červeně zbarvených kapradin, borůvčí a kamení je tu nevídaná. Projíždíme pod Havraními skalami, on fotí, fotí a fotí, a taky si začíná vymýšlet – ta videa s MacAskillem nám byl čert dlužen! Posílá nás dolů z cestičky, kam se nám moc nechce. Honza se nakonec nechá přemluvit a už leží na zemi. Nevinný pád na slizkém kořenu, ale přední kolo v letu trefilo kámen, je rázem bez vzduchu, „mlíko“ všude kolem a na boku pláště zeje asi třícentimetrová trhlina. Je na čase sníst první tyčinku a jejím obalem stěnu podpořit. I když Honzovi garantuji, že na materiálu s logem „Klasa“ dojezdí sezonu, nevěří a volá pomoc. Silnice je nedaleko, a tak mu syn během pár minut do Cvikova přiváží rezervní přední kolo. Ze Cvikova stoupáme křížovou cestou a snažit se stačit Honzovu tempu je skutečná kalvárie. Objedeme Zelený vrch a u samoty Třídomí si uděláme stometrovou zajížďku ke sběrateli modelů Granad a jiných vysloužilých fordů. Mezi stromy zarůstají mechem a keři snad dvě desítky vraků. Proč a nač, to naši průvodci nevědí. Dostáváme se do Mařenic a odtud používáme ke zrychlenému transferu na hranice silnici. V této části trasy míjíme několik pěkných hospod živených nadšením i přeshraničními výletníky. Ale protože nás po opravách defektu tlačí čas, nestavíme.

U sousedů déšť
Zatímco na českém území je slušné počasí a cesty liduprázdné, jak se blížíme k hraničním patníkům, potkáváme první výletníky a počasí se začíná horšit. To, co pojedeme „za čárou“, je turisticky nejatraktivnější část, a proto doporučujeme vyjížďku naplánovat na všední den nebo alespoň mimo hlavní letní sezonu. V pošmournou zářijovou středu jsme tu potkali deset patnáct lidí, tedy žádné davy. Jedeme podél skal, po hřebínku nad Jonsdorfem, na několika místech jsou na skalách vyhlídky. Vyplatí se vyběhnout pár schodů třeba na vyhlídku Orgel a kochat se pohledem na Jonsdorf a protější skalní městečko Jeptišky (Nonnenfelsen). Na Jeptišky vede mimochodem zajištěná lezecká cesta. Atmosféra jako v pohádce a déšť, který se spustil, zážitku naopak prospívá. Čekají nás zhruba sto metrů dlouhé pískovcové schody, celkem výrazná jezdecká výzva, zvlášť když trošku sprchne. Přijíždíme do lomu Schwarzes Loch, tedy Černá díra, kde se až do roku 1914 těžily mlýnské kameny. Shora jej rychle omrkneme a vracíme se do sedel. Terénním sjezdem se dostáváme na okraj obce Jonsdorf, kde už čeká Michal s Petrem, další dva místní bikeři, kteří nám vyrazili naproti. Vystoupáme po silnici nad pomyslný cíl okruhu – Ojvín, německy Oybin, lázeňské a výletní městečko s unikátním hradem na pískovcové stolové hoře. Výbornými terény nás žlutá značka vede okolo něj. Na jedné z vyhlídek si bere Michal své dějepisecké slovo a v kostce nám představuje historii gotické zříceniny úzce spojené s Karlem IV., neúspěšným obléháním husity a dalšími důležitými momenty společných dějin. Následuje tentokrát výjimečně méně technický, zato extrémně rychlý sjezd do Oybinu, kde nám kříží plány těžba a uzavřené lesní stezky. Do Čech a za sluníčkem se tedy vrátíme po širší lesní cestě se závěrečným prudkým stoupáním po silnici. Začínáme toho mít tak akorát, takže jsme lesníkům za drobné zkrácení trasy nakonec vděční. Zároveň si díky tomu můžeme prohlédnout parní mašinku úzkokolejky, která sem pravidelně vozí turisty ze Žitavy. Pokud byste si chtěli projet původně naplánovanou trasu, dáte se v Oybinu u hotelu Teufelsmühle doleva po širší šotolinové cestě mírně do kopce, asi po jednom kilometru odbočíte doprava po žluté a zelené značce k Scharfensteinu, ke skále s vyhlídkou na Oybin z druhé strany. Odměnou za stoupání vám bude technická kamenitá pěšinka po hřebínku směrem ke Hvozdu. Mírně stoupáme lesem po úbočí Hvozdu, pak opět parádním sešupem sjíždíme na Babiččin odpočinek a dál do Mařenic, následuje silniční přejezd až téměř do Cvikova. Těsně před městem ale uhýbáme zpět do lesa. Budete-li nás někdy následovat po GPS stopách, objevíte takových zdánlivě nesmyslných zajížděk celou řadu. Ovšem věřte, že smysl mají. Michal s Honzou v tomto kraji jezdí celý život, bez odmlouvání se podvolte.

Pohoupat a vyjet
Už několik kilometrů slyším v našem minipelotonu ze všech stran termín „houpačky“. Aniž bych přesně věděl, o co běží, začínám se na to místo těšit. Jedná se asi o dva kilometry dlouhý úsek uzoučké pěšiny vedoucí na kraji lesa nad strmými svahy Údolí samoty. Stezka kličkuje, několikrát se pěkně zhoupne a zadarmo vás vystřelí do protisvahu. Singlík je pro průměrně zdatného bikera nezáludný, na druhou stranu jezdíte-li tu často a rychle, nebo naopak nepatříte-li mezi kvalitní piloty, může se stát cokoli. Nakonec si každý z našich průvodců vzpomene aspoň na jednoho známého, který se tu zřítil ze stráně. Naštěstí vždy v místech, která nebyla životu nebezpečná. Naši zastávku ale díkybohu iniciuje David kvůli fotce v zapadajícím slunci, nikoli „muž přes palubu.“ K mému velkému překvapení ale fotíme jen jednou. „To si vryješ do paměti,“ odpovídá na námitku větou, která má dnes obecnou platnost. „Mám toho už tolik, že se vám to tam stejně nevejde.“ Dobrá, vrývám si do paměti poslední metry houpaček a ukládám si tam i úzkou stezečku jen minimálně zakousnutou ve svahu tajemného údolí. Po tomto uměle zbudovaném díle místních bikerů se dostáváme dolů k potoku. Zastávka v hospodě nás nakonec přece jen nemine. Za odměnu parkujeme biky v Radvanci U Mlejna a hasíme žízeň. Bez blikaček už to stejně nejde, a tak není důvod pospíchat. Pípající textovky od manželek ale naznačují, že se žádná velká party konat nebude. Ostatně i my se ještě musíme dostat domů. Sedáme tedy na kola a potmě dorážíme zbylé tři kilometry do Nového Boru. Tady Honza prokazuje až nadpřirozené hostitelské schopnosti. Vlastním tělem nám brání, abychom odjeli hladoví, a zve nás k sobě domů na těstovinový salát, který sám uvařil, a na taktéž vlastnoručně zhotovený závin. Ten ještě dostaneme s sebou na cestu. Z Nového Boru se vracíme pozdě večer se stejnou výslužkou jako od babičky, jen mnohem více bolaví a unavení. Ale jeli bychom zas. Díky!

Karel Kuchler
Foto: David Stella

TIP na další den
Z Nového Boru značenou „Cestou k sousedům“, zprava kolem Klíče do Svoru, po modré TZ kolem Velkého Buku na Novou Huť, dále po modré přes Pěnkavčí vrch pěkně horem – ne dolů po asfaltu – na Ptačinec, po červené TZ krásnou hřebenovkou Lužických hor, výjezd na Luž, nejvyšší vrchol s krásným výhledem. Pokračovat dolů zpět po zelené přes Horní Světlou, kolem přehrady Naděje, Milštejna (zřícenina hradu se skalní branou), pak doleva po lesní cestě směr Martinovo údolí. U Cvikova přes silnici na Údolí samoty, tam pokračovat vlevo po lesní cestě až na žlutou TZ, na rozcestí Pod Ortelem stále po žluté k Záhořínské kapli, kousek po zelené a pak vyhlídkovou trasou kolem čedičové věže (Bílá paní) nad sloupské skalní město až k rozhledně (krásný výhled na skalní hrad). Zpátky na modrou a přes Janov po červené do Nového Boru. Vyjádřeno čísly celkem 44 km a 1428 m. Trasu v GPS najdete na www.iVelo.cz v sekci Stahuj – stačí soubor importovat do online mapy na www.cykloserver.cz a přesně víte, kudy se vydat.