Železné a Kaňkovy hory

Začínáme podél Doubravy a vyrážíme prvních pět kilometrů po silnici, ale jinak nelze. Před sebou spatřujeme horizont čehosi, co připomíná spíš pás lesa než hory, ale budiž. Sotva kilometrovou zajížďku na hráz přehrady Pařížov, jejíž prohlídku si můžete vyžádat u hrázného (pokud je doma), nevynecháváme. Stačí zazvonit.

Na informační tabuli nás zaujalo několik odborných vodárenských termínů, jako je například „hladina stálého nadržení“ (udávána hodnotou 314, 83 – to bude asi něco, čemu rozumí jen místní). Nádrž byla zbudována už v roce 1913, slouží k udržení přívalové vody i k rekreaci. Jde o technickou zajímavost, pokud tu budete, doporučujeme nastudovat podrobnosti.

Rekreačním využitím se asi myslí nejspíš rybolov, jinak si těžko v tom špenátu s větvemi a klacky nějaké cachtání představit. Pak už to ale bylo jen kousek do terénu. Pod korunami stromů se hravá stezka klikatí na břehu říčky Doubravy a střídá širší lesní cestu s příjemným, někdy docela kořenovitým singltrekem. Jako dělané na rozehřátí, i když i tady jsou místa, kde se host zasekne a „nedá je“, šlápne si nebo špatně přeřadí a domácí samozřejmě excelují.

Cesta mírně klesá a je opravdu mimořádně zábavná, spíš snazší, jetelná pro téměř každého, a přitom ne nudná. Třemošnicí musíme projet skrz a následně míříme ke staré strojírně v lesích, kde se kdysi vyráběly nejobtížnější odlitky pro Třetí Říši. Je tu ale i zcela nový provoz. Necháváme jej po levé ruce a pokračujeme stále mírně vzhůru podél potoka po širší cestě Hedvičiným údolím. Po prudkém srázu vpravo se napojuje turistická značka končící schody, která je jen pro otrlé bikery. Tudy my se ale dnes vracet nebudeme.

Na hřebenech Kaňkovek
Předem jsme si řekli, že dáme přednost neznačené cestě po samotném hřebenu Kaňkovek před značenou turistickou stezkou vedoucí rovnoběžně o něco níž. A jsme za to rozhodnutí opravdu rádi. Nízké podzimní sluneční paprsky nás odměňují nádherným prokreslením vysokých šedých hladkých kmenů stromů. Cesta stále mírně a chvilkami i ostřeji stoupá.

Pokud jsme si mysleli, že to dnes dáme jen na prostřední převodník, tady jsme vyvedeni z omylu. Stoupá to, ale jede, má to „flow“, jak říká průvodce, a tak se tichým lesem nese jen funění čtveřice jezdců a cesta odsýpá. Opačným směrem je to prý docela hukot. V létě tu ochranáři chytají motorkáře a čtyřkolkáře, kdo by ale na takové cestě měl něco proti bikerům, ne? Ocitáme se na křižovatce Javorka v nadmořské výšce 509 metrů. Nic moc, říkáte? Docela příjemně jsme se ale povozili i zhluboka zafuněli, a to má to hlavní teprve přijít.

Míříme k pláži přehrady Seč, již prakticky celou objedeme. Prý tu na stezkách nebývá nějak moc těsno ani v sezoně a navíc pláže bývají plné pěkných těl. Na celém tomto trailu obecně není přeplněno ani o prázdninách. Úzká stezička kolem pláže a campu je strašně zábavná a čím rychleji jedete, tím je zajímavější. Přestože se o nějakém bušení do pedálů nedá moc mluvit, člověk dýchá na doraz, je třeba se věnovat řízení na sto procent a je třeba to na příčných a šikmých kořenech také docela umět. Full se tu plně osvědčí, přestože nikde neletíte pořádně z kopce. Vyloženě nechcete, aby rychle se střídající nahoru/dolů a doprava/doleva skončilo.

Zlatý kořenový hřeb
Za přejezdem hráze následuje krátké stoupání po silnici a pak ostrá pravá vracečka do stoupání v lese směrem ke zřícenině Oheb. Překvapí, že na ceduli nahoře je přeškrtnutý cyklista, protože krátká cesta k ní vede po něčem, co lze označit za tankodrom, rejdiště šílených lesáků, které vyloženě bavilo lítat tam a zpátky s pořádně těžkou technikou.

Ale my respektujeme flóru a faunu Přírodní rezervace Oheb i její pravidla a chceme-li se podívat až doprava ke zřícenině hradu ze 14. století, pak jedině po svých. Nám stačil výhled na vodní plochu s ostrůvkem a mizíme. Pohybujeme se „na hraně“ obrazně řečeno i na hraně maličké rezervace podle toho, jak čteme mapu, každopádně na zdevastované značené cestě, takže zcela s čistým svědomím. Po pár šlápnutích necháváme Oheb za sebou, čekají nás další kilometry singltreků plných kořenů, pařezů, nízkých větví a příčných roklinek.

Tohle je zlatý hřeb celého okruhu, parádní technický, ale fyzicky nijak mimořádně náročný biking pro celoodpružená XC kola. Je jasné, že zážitky z těchto úseků budou důležitější než množství najetých kilometrů. Na Mladinách jasně volíme kratší variantu a spěcháme na jídlo do Klokočova. Bikerská část pokračuje do terénu, pěkným sjezdem do Běstviny po modré a pak zpátky do údolí Doubravy, kde na místní číhá výzva, bikerské tabu, sjezd, který snad někdy někdo opravdu sjel…

Železné hory nejsou hory v pravém slova smyslu. I když – víte, že když klesáte k Běstvině, před vámi se otevře rovina desítky kilometrů dlouhá na všechny strany a vy fakt máte pocit, že sjíždíte z hor? Byl to vynikající den, kterému nechybělo vůbec nic.

TIP na další trasu
Delší trasa kombinující lesní cesty, pěšiny a hlavně zážitky míří směrem k Hlinsku. Ze Seče pojedeme po silnici směr Zbohov, Hoješín a po červené podle přehrady do Klokočova a z Klokočova následně už po pěšině lesem do Modletína. V Modletíně u kostela odbočíme doprava na zelenou, která nás zavede až na Spálavu, což je druhý nejvyšší vrchol Železných hor.

Odsud pokračujeme po žluté přes Chlumek, kde na konci vesnice značka odbočí na louku a do lesa. Sjezdík s následným brodem potůčku je příjemným zpestřením. Značka nás vyvede z lesa na kraji Barovic přes které pokračuje po asfaltu až do Horního Vestce na nejvyšší bod Železných hor kopec Vestec. Odsud se lesní cestou dostaneme do Možděnic, následně kousek silnicí popojedeme do Dřevíkova a dále po zelené směrem Hlinsko.

Trasa vede přes skanzen Veselý Kopec, kde lze udělat zastávku a pokochat se historií. Dále prakticky kopíruje řeku Chrudimku a po zelené vede většinou po pěšinách a cestách až do Hlinska. Odtud pak pokračuje po červené kolem lomových rybníků přes Srní až k Přednímu Petrkovu, jedeme po žluté přes Petrkov po lesní cestě kolem dalších několika zatopených lomů, které využívají potápěči jako výcviková střediska.

Cesta následně pokračuje z obce Hluboká kousek po silnici a poté odbočuje do lesa. Po lesní cestě budeme svižným tempem při průjezdu pralesem Polom ztrácet nastoupané metry. Sjedeme až do Dolního Bradla, odkud pokračujeme po modré značce do Přemilova a dál už známým krajem z předchozího výletu.

Text a foto: Martin Raufer