Žďárské vrchy

Ač výškou na celé Vysočině až na druhém místě, proslulostí a oblibou překonává Devět skal Javořici mnohonásobně. Na nejvyšší horu Žďárských vrchů vedou cesty ze všech světových stran, pro cykloturistu je jakžtakž sjízdná jen ta od jihu, po které jsme do skalního labyrintu na vrcholu doputovali i my.

Ze Žižkova Pole na střechu Unie
Cílem naší cesty byla i pomyslná střecha Evropy, rozvodí u Velkého Dářka, odkud voda v řekách pramenících tu jen kousek od sebe stéká do Severního i Černého moře. Pro start jsme si vybrali nádraží v Přibyslavi, městě, při jehož obléhání skončila životní pouť tehdy už slepého husitského vojevůdce Jana Žižky. První zastávkou tak byla jeho jezdecká socha u zdejšího zámku a druhou mohyla poblíž vesnice Schönfeld, přejmenované po vzniku Československé republiky na Žižkovo Pole. Na co slavný vojevůdce 11. října 1424 po týdnu marodění zemřel, se dodnes neví, hlízový mor patří spíš do oblasti bájí, žádná epidemie se tehdy nekonala. Ve hře byl i atentát, otrava jedem, ale nic nebylo prokázáno. Pan profesor Thomayer přišel svého času s teorií o infekci z obřího nežitu, čímž si způsobil hodně nepříjemností – veřejnost se diagnózou málo vznešenou pro tak významného nebožtíka příliš nenadchla, spíše naopak. Jen těsně jsme minuli rodiště jiného českého velikána, Havlíčkovu Borovou, touhu po kulturních zážitcích přebila bližší Vepřová, vesnička přitažlivého jména na počátku temných hvozdů skrývajících prameny mnoha českých řek. S oblibou se traduje, a ve vlastivědných učebnicích potvrzuje, že Sázava vytéká z Velkého Dářka a Doubrava z nedalekého Doubravníku, jenže každý rybník musí mít svůj přítok a nejdelší z nich pak vede podle hydrogeologických map ke skutečným pramenům, i když se na mapách turistických často vyskytuje pod úplně jiným jménem. Hodně osvětové práce v tomhle směru vykonali pánové Bedřich Ludvík (autor a režisér) a Luděk Munzar ve svém skvostném seriálu o cestách k pramenům. V jejich stopách jsme se vydali ke třem z nich.

Dvojříčí a ještě jeden pramen k tomu
Dávný sen českých inženýrů, oprašovaný nedávno i jedním naším prezidentem, o vodním spojení Černého moře se Severním, nemá tady na Vysočině daleko k uskutečnění. Stružný potok tekoucí do Dářka je už dávno propojen bifurkačním kanálem s Městeckým potokem, vlévajícím se do Doubravy. Ta i Sázava ovšem tečou do Labe, jen každá úplně jinudy. Leč stačilo by jen párkrát kopnout pod Šindelovým vrchem u Cikháje, a jste ve Svratce, vodní cesta ze severu na jih by tak rázem přestala být snem. Zatím jsme ale tohle spojení realizovali jen v sedlech bicyklů; tak jako kdysi koněspřežka propojila na Šumavě Vltavu s Dunajem, my postupovali od pramene k pramenu ve stínu Žďárských vrchů. První byla na řadě Doubrava, na lesní silnici jsme na půl cestě mezi Vepřovou a Radostínem zastavili u studánky, kde kdysi pan Munzar zanechal televizní hrníček pro méně náročné hledače pramenů; na skutečný počátek řeky Doubravy pak povýšil odvodňovací stružku hlouběji v lese, již najít není zcela snadnou záležitostí. Díky dostatečně početnému týmu se nakonec osvědčila metoda pěších rojnic, mužstvu dobře známá ze základního vojenského výcviku, dámská část expedice pak byla při pročesávání houští úspěšně doškolena.

Mezi Svratkou a Sázavou
Za Radostínským rašeliništěm jsme pár set metrů popojeli ve společnosti aut k hájovně Borky; po něčem, čemu tady říkají Mokrá silnice, jsme počali výšlap do sedla mezi Kašovkou a Šindelovým vrchem. Zpočátku to bylo docela suché a asfaltové, s každou další odbočkou se to však horšilo a názvu moc neodpovídalo, mokro sice pod koly bylo, leč se silnicí to už dávno nemělo nic společného. Sledovali jsme vodní tok, na některých mapách označený jako Šindelový potok, na jiných coby Sázava, a posléze v lese i lokalizovali pramen potvrzený televizním hrníčkem na klacku jakožto počátek řeky Sázavy. Po příslušných obřadech provázejících vždy dosažení významného cíle navrátili jsme se z divočiny zpátky na cestu a pokračovali do partyzánské vesnice Cikháj pod Žákovou horou, kde kromě památníku mají i bývalý zemědělský dvůr žďárského kláštera, zvoničku a hlavně formanskou hospodu ze 16. století. Cikháj je i východiskem další lesní asfaltky, oblíbené cykloturistické dálnice na Fryšavu. Těsně před vrcholem několikakilome­trového stoupání se tu skrývá další televizní hrníček signalizující počátek jižními Moraváky milované Svratky, dříve též známé jako Švarcava. Prvním upozorněním je falešný pramen přímo u rozcestí s vlevo odbočující stezkou, nesmíte se ale nechat zmást naučným panelem, hovořícím o prameništi Svratky, skutečný pramen je ještě o něco dál vlevo od cesty, kde k němu směřuje sotva znatelně prošlapaná pěšinka.

Od Devíti skal na Fryšavu
V centrální části Žďárských vrchů se to skalními věžemi jen hemží, v dosažené výšce vedoucích Devět skal obklopuje čestná rota, sestávající ze skály Bílé, Černé, Liščí, Malínské a Drátenické, monumentální jsou i nedaleké Čtyři palice, však se také jedná o nejrozsáhlejší komplex vrcholových skal a sutí na celé Vysočině. Na kole se tu jezdí střídavě nahoru a dolů, cestou od pramene Svratky jsme prokličkovali lesními silničkami pod Žákovou horou, těsně minuli Fryšavu a překřížili dálkovou cyklotrasu číslo jedna spojující Prahu s Brnem v současnosti možná rychleji, pohodlněji a bezpečněji než stejnou číslicí označená dálnice. Poslední kilometr k cíli jsme absolvovali v trochu náročnějším terénu lesní pěšiny, ty opravdu poslední metry pak už bez kol, alpským stylem po všech čtyřech na vyhlídkovou plošinu, prakticky posazenou na jedno z devíti vrcholových skalisek. Kromě nich je tu ještě několik menších kamenných bloků vypreparovaných ve čtvrtohorách mrazovým zvětráváním na třech hřebenech 836 metrů vysoké nejvyšší hory Žďárských vrchů; řada dalších, trochu připomínajících zkamenělé kupky trusu pravěkých brontosaurů, zdobí pár kilometrů cesty na Křižánky. Té jsme se ale vyhnuli a po návratu k brněnské cyklotrase zahájili rychlý přesun na trochu pozdní oběd do Fryšavy.

Barokní lahůdky ve Žďáru
Tři Studně nabízejí dva v lesích ukryté rybníky ke koupání; ač pouhá vesnice, založená dělníky fryšavských hutí na pasece se třemi studánkami, pyšní se náměstím Evropské unie, nejmenším na celém světě. Níže položený Žďár nad Sázavou se zas svým nepřeberným množstvím převážně barokních památek propracoval až na Seznam kulturního dědictví UNESCO, stihnout vše, co je zde k vidění, znamená věnovat městu minimálně celý den, nebo alespoň skončit putování na zdejším nádraží. Náš spolek tu ale zdaleka nebyl poprvé, a tak jsme si mohli dopřát jen malé opáčko – od Zelené hory se Santiniho hvězdou jsme přes barokní most z 18. století přejeli k zámku a bývalému klášteru. Mariánský sloup na nádvoří, Muzeum knihy, regotizovaný kostel vedle, výčet památek by byl téměř nekonečný, stejně jako výčet slavných rodáků, začínající malířem Antonínem Ferenzem a končící vynálezcem síťovky Vavřínem Krčilem. Veselou tečkou za všemi žďárskými skvosty byl na protější stráni nad městem Mamlas, jedna z mnoha famózních plastik zdejšího malíře a sochaře Michala Olšiaka. Na další jeho povedená díla, Hamroně, Koně a Mamuta, jsme natrefili i dále v okolí Posázavské cyklotrasy, kterou jsme se vraceli do Přibyslavi. Představa pohodlné a nenáročné cesty podle vody vzala rychle za své, tak jako i jiné poříční stezky i tahle se snaží v maximální míře nabídnout výšlapy na všechny vršky v povodí příslušného vodního toku. Součástí programu na trase tak byl i výstup do nebeských výšin po mnoha ocelových schodech poměrně nové rozhledny, něžně pokřtěné Rosička podle sousední obce, čítající 55 stálých obyvatel a jednoho zkamenělého vodníka. Návrat do cíle se tak trochu protáhl, ale byl určitě pestřejší a zajímavější než rychlé hltání kilometrů na nové devítikilometrové cyklostezce postavené na drážním tělese původní jednokolejné železnice mezi Sázavou a Přibyslaví.

Text a foto: Vladimír Pustina