Strážovské vrchy

Lesní cesta z Turia zničehonic končí a úhybným manévrem prudce doprava vydupeme výšvih, napojujeme se na širší štěrkovku s modrou značkou a po ní pokračujeme až na hlavní hřeben. Terén řádně přitvrdil a šlapat po kořenech a kamení strmým singlem je brutálně náročné. Padesát sto metrů a vydýchat se, zkoušet znova, až dokud to jde.

Přední kolo tlačím k zemi a mermomocí se snažím udržet v sedle. Takovýmto stylem se odrovnáme za pár minut a nakonec jsem rád, že nesu bike na rameni. Nosit enduro anebo XC mašinu je rozdíl několika kilogramů, a že je na zádech cítit každý gram! Při pomyšlení, jak by se tudy dalo jet dolů, mi naskakuje husí kůže, byl by to určitě pořádný masakr.

Listujeme učebnicí allmountainu!
Vcelku dobití vynášíme biky na vrcholovou plošinu Minčola (nadmořská výška 1364 metrů), vzduch je o poznání chladnější a výhledy výhledovější (kompletní 360stupňové panorama). Z modré turistické značky přehodíme výhybku na červenou a té se budeme držet až na vrchol Veterné. Díváme se na známé televizní vysílače na Holích.

Z Minčoly se zdají být ještě daleko. Sedáme znovu na biky a prudkým klesáním do sedla pod Dlouhou loukou si zlepšíme náladu v technickém sjezdu. Je duben a ve stínu ještě znepříjemňuje jízdu neroztátý sníh. Některé úseky směrem na známé Martinské Hole jsou jako vystřižené z allmountainové učebnice. Singl jednou stoupá, jindy zas klesá a na pár místech tlačíme, až najednou stojíme na nejvyšším bodě dnešního výletu – Veľké Lúke se 1476 metry výšky.

O panorámatech je úplně zbytečné mluvit, je třeba to tu vidět. Na jedné straně část Slovenska známá jako Turiec, Orava a Strážovské vrchy se Súľovskými skalami, prostě Google Earth se může jít vycpat.

Začínáme klesat!
Hřebenem pokračujeme po rozmokvaném chodníku, tady bývá voda i v létě. Tento úsek se ale dá objet zprava. I když v tretrách mám mokro od tlačení ve sněhu, vůbec mě to nevzrušuje, podstatnější totiž je, že začínáme konečně klesat, byť zatím jemně. To, co následuje za kopcem Veterné, je nefalšovaná sjezdová radost. Ono klesnout tisíc výškových metrů do Kunerádu zanechá stopy i na otrlých jedincích. Nyní se vynaložené kalorie při nošení těžkých enduro biků zúročí nazpět.

Úzkým chodníkem to lítá ze strany na stranu, uprostřed je kanálek vymletý stékající vodou, vlaštovky je potřeba držet za křídla plnou silou. Mluvím o žluté značce, která v momentě, kdy vletíme do lesa, oddělí zrno od plev. Extra prudký padák plný kořenů a kamení, zadek za sedlem a rozvaha při mačkání přední brzdy. Dnes šťastný to den – je sucho, gumy drží perfektně, za mokra by to bylo o hubu.

Několik pasáží sevře hrdlo, ale dají se přejet. Žlutá značka křižuje první svážnice do nížiny, takže když by měl někdo sjezdování dost, může zvolit komfortnější, ale nudnější variantu. Naše volba je jasná, pokračujeme kolmo dolů, stále se jedná o rychlý terénní sjezd. Všechno dobré ale jednou musí skončit, setkáváme se na místě, odkud to bude jen asfaltkou dolů.

Slovenský Whistler?
Nahlas přemýšlíme, že kterýmkoliv směrem z hřebenu vede několik možností těžkých trailů dolů. Co značka, to skvost, už by to chtělo jen někoho, kdo by to nějak protlačil a dodělal infrastrukturu, a byly by Martinské Hole slovenský Whistler. Já jsem tu počtvrté nebo popáté a všechny absolvované traily zaručují kvalitní ježdění, to myslím vážně i v porovnání se světem.

Ale konec rozjímání, na závěrečný úsek trailu je připravený traverz pod horou po svážnici až do Turia, jednoduše se jím vyhneme asfaltce. Živí a zdraví stojíme u auta, GPS hlásí přibližně čtyřicet těžkých kilometrů plných náročných výšlapů a ještě náročnějších sjezdů. Kdo má rád dobrodružství a nezalekne se nutných překážek v podobě nošení nebo sněhu, určitě si přijde na své.

TIP na další trasu
Vzhledem ke skutečnosti, že trasa přes Martinské Hole je skutečně technicky mimořádně náročná, přidáváme i následující, která se dá přejet skoro celá v sedle, byť sjezd z vrchu Čičman je hlavně za mokra z kategorie náročnějších. Vystartujeme přímo z Čičman směrem k tamějšímu lyžařskému středisku a přes sedlo Javorinka po svážnici, která vede mimo červenou značku až do Čičmanského sedla.

Za turistickým návěstím pokračujeme znovu mimo značenou trasu po svážnici, která asi čtyři kilometry kopíruje vrstevnice, a potom se spustíme do Chvojnice, kde nevynechejte pěkný kamenný kostel uprostřed vesnice. Po místní asfaltové cestě přejedeme obec i rekreační oblast, odbočíme vpravo na svážnici, která vede podél elektrického vedení až do sedla Obšiar, napojíme se na červenou značku a přes sedlo Kolenová vystoupáme až do nadmořské výšky 900 m na částečně zatravněný vrch Čičman. Odtud se už zmiňovaným středně náročným sjezdem spustíme po značce do Čičmanského sedla, kudy jsme již jeli.

Text a foto: Pavel Chrenčík