Pod Slavkovským lesem

Narafičená fotka, přiznávám, ale je potřeba k odříkání kompletního příběhu. Lokální matador Jarda Hájek nám bude průvodcem. Podchody pod kolejištěm jsou vyšperkovány parádními nástěnnými malbami.

Promotali jsme se Sokolovem a míříme ke kopečkům Slavkovského lesa. Úvod je ještě po asfaltu, na druhou stranu silnice stoupá líbezným údolím podél Lobezského potoka. Stále je na co koukat, navíc poklábosíme.

Přibližně v půli údolí jsme odbočili doleva a sjeli z asfaltu na lesní cestu. Stoupání neskončilo, těžký terén nepřišel, ale vystoupali jsme až na Krudum. Zasloužená pauzička pod vrcholovou rozhlednou přišla vhod.

Dřív než pot na zádech bude protivně studený, lezeme zpět do sedel. Hned první pěšiny cestou dolů dají smysl předešlému stoupání.

Ani o rozsekané lesácké cesty plné šutrů a rygolů není nouze. Z fotky není patrné, jak strmá je tahle. Máme plné ruce práce a plně nás zaměstnává neustálá improvizace – to nás na ježdění baví.

Cesta vede kolem Komářích rybníků. Děsný kýč, ale chvíli sedíme a pereme se s tím. Hájis kochání zavčasu zarazí: „Táta by řekl ´A teď rychle do hospody, než se z nás stanou básníci!´ Mizíme.

Stále vpřed, zpět ni krok!

Pohled, který mám stále před sebou, přitom ho fotka neobsáhne. Úžasný pocit volnosti! Peláším si to Slavkovským lesem za Hájisovým zadním kolem a navíc mám stále na dohled svoje Krušky. Tam vzadu.

Závěr sjezdu do Lokte je zarámován sluncem v krásném prostředí plném klíšťat.

Jen o pár chvil a metrů níž, kam už podzimní slunce nakoukne jen zřídka, je situace odlišná. Chlad a vlhko. Klouže to tu jako mokrý mejdlo po lině.

V tento moment se Hájis už houpe Spáleňákem – jedním ze sokolovských trailů – k závěru okruhu. Mezi tímto a předešlým snímkem je přibližně hodinová mezera. Pro mě tma. V dlouhém stoupání lesní cestou z Lokte jsem si prožil tak hlubokou krizi, že jsem nerozeznal světlo na konci tunelu od okolního světla, mihotavě prostupujícího mýma očima. Nefotil jsem. Soráč.

Jedna z těch znásilňujících fotek, kterých jsou plné reportáže z výletů. Ne, nebylo třeba si to zpestřit těmito několika metry, na kterých „jakoby“ projíždíme. Krásný výhled na Loket, Ohři a naroubovaného panďuláka na kole. Klasika. Tady je.

Okruh nezakončil jeden, ale hned dva místní traily. Spáleňák jsme nechali za sebou a nyní spěcháme na poslední vrcholek, protože světlo se povážlivě nachýlilo. Nicméně to není jediný důvod spěchu, který předvádí Jarda na snímku. Tím dominantnějším je fakt, že jedeme uvnitř ohrady s bejky, kteří z nás nemůžou spustit oči. Hláška našeho společného kamaráda „Držte formaci!“ pro tento moment neplatí. Dnes jsme jen dva a to jako přesila nevypadá. Tudíž necháváme v platnosti Hájisovo aktuální heslo: „Mizíme, já tyhle kovbojský vložky nemám rád!“

Závěrečná zábava na Květáku, praotci všech sokolovských trailů a …

…přesně na čas se vracíme zpět do Sokolova.

Text a foto: Rob Trnka