Orava

Poslední kontrola biků a první šlápnutí do pedálů od hotelu Bílá farma (zhruba 2 km za obcí Oravská Polhora) po asfaltce do sedla Hliny. Na rozjetí nohou ztuhlých případným delším přesunem v autě úplný ideál. Na hraničním přechodu s Polskem házíme směrovku doleva na červenou turistickou značku, po níž se budeme šplhat Polskem až na vrchol 1557 metrů vysokého Pilska. Na pěkném lesním singlu v mírném stoupání debatujeme o tom, co nás dnes čeká.

Vzápětí se vynořuje stěna s brutálním sklonem. Do pedálů dupu nejvyšším možným výkonem, kterým momentálně disponuji, a s infarktovým tepem zastavuji v mírnější pasáži. Hm, jestli tohle byla předehra, já mám svoje číslo asi za sebou! Začíná pravé peklo a boj o udržení se v sedle. Ke stoupání se postupně přidávají také stovky kořenů a balvanů všech velikostí. Wales na Rychlebech má aspoň klesající profil, ale tady je to přesně naopak.

Systémem plnou parou přes překážky zastavujeme každých padesát metrů na vydýchání. Laboruji s tlakem v gumách, podfukuji a výrazně se to lepší. Některé pasáže donutí napoprvé rezignovat, zkoušet reparáty. Podobných momentů je více než dost. Hledání rozumné stopy spolu s překonáváním našich limitů způsobilo náhlé vynoření se z lesa přímo pod horskou chatou.

Na vrchol ještě potlačíme přes dvě stě výškových metrů, v davu turistů se posouváme po sjezdovce nahoru, až samotná nejvyšší část je klasický vysokohorský chodník a zároveň pěkný sjízdný trail. Nepochopím, jak v takovéto zimě (nahoře fouká studený vítr) může někdo ležet vyvalený v krátkém tričku na zemi. Zřejmě tu funguje teorie, že Poláci zde mají geograficky teplejší jih a my naopak studený sever. Dostáváme upozornění na náročnost sjezdu, který cení zuby po celé délce.

Čeká nás modře značená turistická značka nazpět do sedla Hliny. Postupně se spouštíme po úzkém singlu mezi kosodřevinou, při střetu s turisty pěkně poděkujeme a oni s úsměvem uhýbají. Dokonalá harmonie. Sklon se postupně stává strmějším. Trail je zařezaný v podloží a má grády, ale zatím je to jen odvar toho, co přijde. Pravá zábava na sebe nenechá dlouho čekat. Začíná kamenné eldorádo.

Kameny jsou volné a při brzdění dovedou rozhodit. Když nebudete rukama držet vlaštovky jako ve svěráku, trail vám ukáže, kdo tu tahá za kratší konec. Po pauze, jež jim dopřeje odpočinku, přichází krátká a krutě strmá pasáž. Vjíždím do ní příliš rychle a okamžitě jdu k zemi, přesněji do borůvek. Nejsme ani v polovině a trail zatím neměl slabou pasáž. V tvrdém rytmu se bigbítově valí od začátku až na konec. Ve střední části rychlost stoupá, aby vyždímala poslední zbytky sil ve vytřesených rukách.

Pauzička, fotky a jede se znovu do plných. Připojujeme se na červenou značku, kterou jsme stoupali nahoru. Kruté výšlapy nám nyní odplácí za utrpení. Tohle je deset z deseti bodů, všechno je pryč – zapomenuté jsou zácpy po cestě, cena benzínu a také těžký výšlap. Okamžitě řešíme plán na zítřejší poježdění. Nikdo to nevidí jinak – je rozhodnuto.

Pilsko bez Polska
Druhý den je začátek v obce Oravské Veselé, cíl je stejný, jen ochutnáme Pilsko z jiné strany. Jsme několikrát ujišťovaní, že výjezd bude brnkačka a sjezd více rytmický. Začátkem je stoupáček od místních potravin, postupně z asfaltky zůstane jen svah se sklonem nabírajícím na stupních. U turistického altánku přijímáme výzvu zelené turistické značky, jež nás dle mapy dopraví až na vrchol, dnes z jižní strany.

Opět přituhne a vydupat některé úseky na vrchol Dudová si žádá Saganovy nohy. No, tlačili jsme včera, proč netlačit i dnes… Lesa postupně ubývá, do očí bije kontrast seschlých pahýlů bývalého jehličnatého lesa a sytě modrého nebe a já šmudlám kašpárka. Závěrečné stoupání (posledních zhruba 300 výškových metrů) s panoramaty Západních Tater, Babí hory a Velkého Choče ale zvedá chuť do jízdy na maximum.

Nepamatuji si tak parádní výšlap. Úplně prázdný singl, nikde ani noha a dokonalé počasíčko, radost koncentrovaná na jednom místě. Pilsko je na dohled, máme dost času, a tak vyrážíme na krátký průzkum k nedalekému vrcholu Mechy (1479 m n. m.), ale žádný tajný singl ukrytý před zraky ostatních se nekoná. Zůstáváme proto u původního plánu sjet po zelené značce na Skaliska, kde budeme pokračovat po modré (ne té ze včerejška). Je těžké psát stále v superlativech – jednak tomu nikdo neuvěří, jednak je to trapné. Ale co mám dělat? Zelená značka, po níž jsme šlapali nahoru, je i v opačném směru skvělá.

Je třeba trochu přišlápnout a udržovat vyšší rychlost, což si žádá mít v zásobě trochu sil po dvou výjezdech na vysoké Pilsko. Odměnou je flow v zákrutách a rychlý švih po rovince. Nesměle podotýkám, že se zanedlouho napojujeme na modrou značku a ta je… ještě lepší! Nechybí jí rychlost, množství zatáček a rytmus nejlepšího tance. Čím jednodušeji ji projedete, tím lépe pro vás.

Žádné objíždění, stopa jde přímo přes malé seskoky, kořeny, balvany, spadlé stromy – s tím vším si enduro bike hravě poradí. Proti včerejšímu je dnešní den méně náročný na techniku, do ohně však lije čertovsky spalující flow. Každý má tedy právo výběru. Singl končí rychlým a zpočátku kamenitým svahem. Kameny pod koly odstřelují až do nohou, nic příjemného. Rány si hojíme pohodičkou na lesní asfaltce cestou zpět k autům.

Jeden kopec, dvě tváře
Vím, že padlo podezřelé množství pozitiv, ale dám ruku do ohně, že kdo má rád náročný terén a hltání kilometrů je mu cizí, tady ve slovensko-polském pohraničí si najde místo pro enduro ježdění nejvyšší kvality.

Text a foto: Pavel Chrenčík