Malé Karpaty

Čekají nás čísly neveliké distance, považte sami: 18 km vypadá jednoduše, převýšení čítá zhruba 800 m. Jenže ve skutečnosti je každý kousek jízdy zábavný a zdolat okruh trvá přinejmenším dvě hodiny, přičemž poslední trail, na mysli máme jeho sjezdovou část, je skutečným očistcem a oříškem i pro zkušené jezdce.

Navíc si vzhledem k husté síti kvalitních trailů v okolí můžete snadno přidat, budete-li chtít. Spíš bych si ale tipnul, že si v takovém případě střihnete následující trasu ještě jednou. Velkým obloukem se vyhneme asfaltu, abychom vtlačili dezén do čerstvě napadaného sněhu místních singlů. Hned první je lokální tutovka, trail s nezaměnitelným španělským názvem Rodrigéz, vybudovaný krvepotně domácím nadšencem. Úzká stezka pamatuje dávnou historii DH, podle bývalých sjezdařů se tu jezdily závody už v devadesátých letech. S dnešním pojetím sjezdu však nemá nic společného. Pro horského cyklistu Rodrigéz představuje zaslouženou dávku rytmu a nefalšované radosti.

V trojici vyrážíme do prvního stoupání po žluté značce (nikoli klasická turistická podélně značená, ale šikmá). Zabere zhruba deset, nanejvýš patnáct minut, než se zničehonic zjeví kolmá odbočka doprava. Jízda do kopce je vcelku intenzivní a probíhá převážně po singltreku. Nadmořská výška malokarpatských vrchů obecně neatakuje rekordy, i tady se pohybujeme do 450 m n. m.

Rodrigéz vamos!
Pravá zábava po zadýchaném výjezdu nastane hlavně směrem dolů z kopce, a klidně to hned na začátku můžeme nazvat nirvánou. Rychlá a neustále klesající uzoučká stezka vykrojená do šikmého svahu, na vícero místech okořeněná napadanými šiškami, nenechá ani na vteřinu oddychnout jezdcově mysli a slovo nepozornost se tu trestá v lepším případě ztrátou rytmu.

Ve střední části nechybějí terénní vlny, které se dají pěkně skákat. Nulové výhledy do krajiny jsou nahrazeny neustálým korigováním rychlosti a směru a vykrajováním zákrut. Krasový podklad (hluboko v horách je jeskynní systém) zaručuje sjízdnost i v nejdeštivějším počasí, dokonce i tehdy, když okolní kopce se boří pod nánosy bahna. Sjezd končí přímo pod železničním viaduktem a zpět do Višňového vás expresně dopraví žlutá značka vedoucí podél železnice. Prostě a jednoduše – při návštěvě Čachtického hradu a okolí není možné vynechat Rodrigéze.

Jaká by to ale byla jízda tímto krajem, kdybychom nevyjeli k samotnému hradu?! Navíc když z hradního vrchu sbíhá nejeden kvalitní sjezd. Žluté se držíme také v tomto případě. Dva kilometry do kopce uběhnou při dnešním slunečném počasí jako voda, zvlášť když se zrovna bavíme o té ohnivé. Ze žluté značky se odpojíme, protože nahoru není všude jetelná, a tak se místa, kde se musí kolo nosit, jednoduše objíždějí pokračováním po dvoustopé cestě k zelené turistické značce.

Minout hrad je nemožné, i ti nejtalentovanější bloudiči trefí. Užít si tady můžete aspoň výhledy do okolí – z celého okruhu je to možné právě a jedině tady. Bílé Karpaty a jejich pohraniční hřeben s vojenskou historií na severu, Považský Inovec zas jihovýchodně.

Pryč od krvežíznivé madam
Možností, jak jet dál, je před námi několik. Populární modrá značka na vrch Plešivec nemůže nikoho zklamat, takže pokud vám vyjde čas, neváhejte ani minutu. Jedeme kratší alternativu, singl, který není značený ani v mapě, ani v terénu. Oproti předcházejícímu Rodrigézovi je následující úsek kratší a rychlejší. Náladičku jemně zhorší dva padlé stromy zrovna v nejrychlejším místě. Ostatní je záležitostí rychlých zatáček, které se v ideálním případě dají tlačit do protisvahu. Trail symbolicky končí nad místním hřbitovem, jako by chtěl něco naznačit. Dnes podruhé se ocitáme ve stejné vesnici. Na hospody nespoléhejte, potraviny jsou přímo vedle železniční zastávky. Přijeďte ale raději připravení.

Trail na závěr
Začátek poslední fáze našeho dnešního putování je stejný jako na Rodrigézovi – po žlutě značené trase nahoru. Dále však pokračuje krutým stoupáním (alespoň mně se ho nikdy nepodařilo zdolat) a je třeba být připravený i na kratší tlačení, zhruba 50 m. Za prudkým úsekem se profil srovnává a po chvíli začíná klesat k místu v mapě označeném „Pod Draplákem“. Singl jen zlehka vystrkuje drápky, jako by chtěl postupně vtáhnout návštěvníka do své kruté náruče.

Prvních pět set metrů si jen tak pohrává, potom sklon klesání padá do výraznějších čísel a přidává první balvany, precizně namixované s kořeny. Vrstva rozmočeného listí ubírá z jistoty. Dotyk prstů na páce přední brzdy jasně ukazuje limity adheze v mokrých podmínkách a při teplotě těsně nad nulou. Začíná jízda na ostří nože. První doopravdy těžký kus na šikmině nedal načisto nikdo. Ale tohle je jen začátek.

Salva prudkých sešupů ve skalnatém terénu přistřihne křidélka také těm, co mají za sebou nejeden těžký trail. Najít správnou linii je obtížné i za sucha, nyní je to boj o udržení se na biku. Neznám nikoho, kdo by to dal dolů načisto, bez jediného dotyku nohy o zem. Proto když se tu objevíte, dejte nám vědět, jak jste pochodili. Sérii těžkých kamenitých sekcí střídá ještě prudší klesání po zvlněném singlu.

Když živí a zdraví uvidíte potok, máte vyhráno. Za sucha je to fantastická jízda, bohužel dnes to bylo za schopnostmi nás, běžných smrtelníků. Proto je dobré zvážit datum návštěvy. Podél potoka pokračuje stále technická stezka až po viadukt, přesně k místu, kde končí Rodrigéz. Odtud už do Višňového trefíte snadno.

TIP na další den
Okolí Čachtického hradu, blízké i vzdálenější, je doslova prošpikované množstvím dobrých trailů, a to ať už v samotných Malých Karpatech nebo blízkých Bílých Karpatech či Považském Inovci. Můžete si tedy zkusit něco načrtnout sami podle mapy a neuděláte chybu, anebo vyzkoušejte námi vybraný druhý okruh.

Text a foto: Pavel Chrenčík