Lužické hory

Hned z nádraží v Hrádku nad Nisou Ňůmi větří stopu a neomylně míří ven z města do změti pěšinek.

První lesejček, první pěšinky, první stoupání, první spálený trubky fotografovy.

Ještě před dobytím prvního vrcholu se skalní vyhlídkou se ukázalo, že jistá technická vybavenost jezdce je velkou výhodou.

Vrchol Kohoutího vrchu. Ničím nerušený krásný výhled na nudnou placatou dálavu našich polských sousedů.

Technickou část tohoto okruhu si odbudeme hned na začátku. Uplácaných cest na točení nohama bude následovat později dost.

Jak vidno, ani přejezd na další vrcholek není zadarmo. Když jedeme pomalu, drncáme, a tak tak se na tom kole držíme. Když zrychlíme, je zapotřebí dýchat a okysličovat svalíky.

Ale někdy jsou ostré úseky dlouhé. Při troše podnikatelského ducha by si kdekdo mohl otevřít stáčírnu kyseliny mléčné.

Další “a jsme tu”. Rozhled na Lužičky z Popovy skály skrze ušmudlané počasí a vítr dnes za moc nestál.

No nic, počasí neporučíš a my frčíme dál. Podzim ve spojenectví s listnatými stromy vyžaduje průvodce nebo znalost cesty. Listy vše úspěšně maskují.

A zde jsou ony německé uplácané cesty, na kterých je možno konečně prodat veškeré hodiny natočené na silničním kole.

Ovšem i na nich jsou místa, která unikla německým strojům. A nám umožnila se trochu poprat opět s terénem.

Jenže bez výjezdů není sjezdů. Jako třeba tento. Mimo hlavní cesty pískovcovej podklad klouže, listí záludně tají překvapení a rychlost i vzrušení narůstá.

Pod sjezdem lavička s výhledem na tyto pískovcové útvary. Tekla tudy řeka? Valil se tu ledovec? Těžko říci takhle z hlavy bez Wikipedie. Každopádně se jedná o další Lužickohorský kamenný nesmysl, ze kterého jen tak nespustíme oči. Pauzička.

A téměř za rohem o několik chvil později přemýšlíme, kde se tady vzaly tak krásné výhledy. Být světlo, asi by mě odsud s foťákem tak lehce nedostali.

Jak jsem se již zmínil, sjezdy jsou technické a na oči i dosti zákeřné. Je vhodné být neustále ve střehu.

Ňůmi je závoďák a tak není problém mít ho máznutýho i ve stoupání.

Tyto technické sjezdíky jsou kořením tohoto okruhu. Jsou odměnou za uplácané cesty a těžké výjezdy.

Ze sevření skal jsme vyjeli v městečku Oybin na německé straně. V tomto kraji se „Tam“ a “Tady” prolíná tak samozřejmě, že většinu okruhu nebudeme tušit, na jaké straně jsme.

Ale výhoda těchto příhraničních/přeshra­ničních oblastí je, že nás místní lokálka doveze na nádraží v Hrádku nad Nisou, který je hned za rohem. Tam jsme na kolo nalezli a tam z něj i slezeme.

text a foto:
Rob Trnka